Moje letní zážitky červen 2017 (pro rodinu a známé)

Středa 14/06/17: Na osm ráno mám potápění na Costa Bravě. V jedenáct už frčím směr Barcelona. Jsem domluvená, že dnes od cca 13h předám své zkušenosti z dvou minulých let nové stewardce na mé předchozí lodi. Končím v sedm se stovkou navíc. Kolem půlnoci jsem doma. Balím se a nemůžu usnout.

Čtvrtek 15/06/17: V osm vyjíždím vlakem z Girony směr Imperie. První vlak je super rychlé TGV, přesedám v Montpelier. Odtud pokračuju do Marseille, kde přesedám na vlak do Imperie. Italský vlak je nejpohodlnější, jsem v první třídě, a je tu dobrá klimatizace. Ve španělském i francouzském vlaku bylo horko. V 19:45 přijíždím do Imperie. Na nádraží mě vyzvedává kapitán s Pauline. Pauline pokrývá práci deckhanda, ale je schopná i řídit loď. Jsem překvapená, jak je loď prostorná. Jdeme na pivo.

Pátek 16/6/17: Pracuji od devíti do šesti. Počítám uniformy, zjišťuji, jestli každý člen posádky má uniformu na den, na večer a vítací uniformu. Vše zapisuju do excelu, kde vytvářím tabulku. Pak vypisuju, co musíme doobjednat. Sdílím pokoj s kuchařkou z Ruska- Milou. Holka o dva roky mladší než já. Studovala vaření v Paříži. Zatím mi od ní velice chutná. Večer grilujeme maso a zeleninu. S Pauline a Milou vyrážíme do baru u pláže. Je tam i posádka z jiné lodi. Pauline se s nimi zná. Dávám se do řeči z jedním borcem z té posádky. Evidentně mě chce sbalit. Celkem si to užívám. Zpět na naši jachtu se vracím v šest ráno v lehce podnapilém stavu.

Sobota 17/6/17: Vstávám dost pozdě. Dnes nepracujeme. Jdu na pláž a odpočívám. Borec mi slíbil, že se dnes ozve a půjdeme na večeři. Kecal. Stejně nemám hlad. Vyrážím za tmy na procházku městem a kupuju si výbornou italskou zmrzlinu.

Neděle 18/6/17: Dnes počasí nic moc. Zas si dopřávám vydatného spánku. Pak asi hodinu organizuju skříně v žehlírně. Jdu na stejnou pláž jako včera. Dnes jsou celkem divoké vlny, ale stejně do vody lezu. Večer jdu do restaurace a dávám si špagety vongole- s malými mušlemi. Dobrůtka. Porce celkem malá- přidávám tiramisu. Seznamuju se s majitelkou restaurace a s číšníkem. Dávají mi pět euro slevu. Na cestě zpět na loď se ještě dávám do řeči s mladým Afgáncem, který umí šest jazyků a pracuje jako překladatel pro italskou vládu, která ho využívá ke komunikaci s uprchlíky a imigranty. Říká, že ročně vydělá 13 000 Eur a že zrovna nedávno byl na návštěvě Afganistánu, kde žije jeho celá rodina, a že za ušetřené peníze jim postavil dům.

Pondělí 19/6/17: Ruska oznamuje, že končí. Našla si práci za stejné peníze na lodi, kde bude mít kabinu jen pro sebe a kde bude vařit jen pro 2 hosty a 4 členy posádky, tzn. méně práce. Já pracuji cca 9-18h.

Čtvrtek 22/6/2017: Navečer přijíždí nová kuchařka z Itálie. Všichni se na ni těšíme, protože jsme si od pondělí museli vařit sami. Jeden den jsem dělala rizoto s houbami a všem moc chutnalo, což mě velice potěšilo.

Pátek 23/6/2017: Víkend máme opět volný. Je teplo, ale zamračené už několik dní. Poté, co Pauline ruší náš plán, že společně vyrazíme do města, se tam vydávám sama. Kupuju si zmrzlinu a jdu pozdravit číšníka v restauraci, kde jsem byla v neděli. Je to Ital, vypadá trochu jak gay, taky se tak pohybuje, v uchu náušnici, velké pysky, 39 let, rozvedený, jedno obézní osmileté dítě. V 23:30 končí a zve mě na obchůzku dalšího přístavu, co je tady v Imperii. Jmenuje se Porto Oneglia. My jsme v Porto Mauricio.  Vyrážíme autem. Je tam zrovna nějaký trh a akce, tak se chvíli procházíme a dáváme si pivo. Už se skoro chystáme zpět, když zahlédneme laserové světlo z nedalekého místa u moře, odkud také zní muzika. Koko beach klub pod širým nebem. Dáváme si dva drinky a tančíme až do půl třetí ráno. Ve tři jsem na lodi.

Sobota 24/6/2017: Z Koko beach su tak nadšená, že lákám na dnešek Pauline. Ital Livio chce jít taky i se svým asi 50-ti letým kámošem Mauriziem. Vypadá jak herec Steve Buscemi. Žil ve Venezuele, tak umí španělsky. Oba na mě mluví italsky a já odpovídám španělsky. Úplně všemu nerozumím, ale dělám jako že jo a blbě se směju nebo kývu hlavou. První vyrážím já a Pauline do crew baru, kde se potkáváme s Ritchiem a kapitánem. Ritchie je náš steward- tzn. děla to samé, co já, ale má víc zkušeností- je mu 50 a asi od 20 pracuje na jachtách. Sledují závod plachetnic. Pak vyrážíme směr Porto Oneglia- cca 30 min pěšky. Přidává se k nám kuchař Mark z jiné jachty. Po cestě se stavujeme na večeři. Dávám si kozí masíčko. Pak pokračujeme. Po cestě pozorujeme ohňostroj, první se odpojuje Ritchie, pak kapitán, protože nesnáší davy. Pauline si kupuje v jednou ze stánků prstýnky, a pak se ocitáme v Koko beach klubu. Moc lidí tam kolem půlnoci není, ale v jednu je to plné. Potkáváme se s Liviem a Mauriziem. Dnes hrají otřesné písničky, remixy známých songů v disco stylu. Pauline a Mark odcházejí. My taky, ale asi pět minut po nich. Jedeme do baru na pláži, kluci si dávají něco na jídlo, já pivo, a pak mě svezou do přístavu. V posteli se ocitám po půl čtvrté ráno.  

Neděle 25/6/2017: Dnes mě moji kámoši ze včerejška pozvali k nim domů na bazén. Je to dům rodičů Maurizia, který tam tráví léto, protože jeho 86-ti letý otec umírá na rakovinu. Livio ho přijel navštívit a při té příležitosti si našel práci v místní restauraci jako číšník, tak bydlí spolu v přízemí. Oba jsou z Torína. O půl třetí mě Livio vyzvedává a vyrážíme. Dům je pěkný, na kopci, bazén a výhled luxusní. Rodiče bydlí v prvním patře. Většinu času se opaluju. Je vedro a po několika dnech konečně vylezlo slunko. Po sedmé vyrážíme do restaurace. Dávám si focacciu se sýrem a šunkou ve vnitřku. Dobré, ale příště si dám radši něco zajímavějšího. Po večeři mě vysazují v mém přístavu.

Pondělí 26/6/2017: Tento týden bude pěkná nuda. Vše máme ve vnitřku připravené na hosty a se stewardem Richardem si navzájem krademe práci, protože tu něco dělat 9-18 musíme, ale není velice co.

Středa 28/6/2017: Nejsu nadšená z nové kuchařky. Místo toho, aby se nás snažila oslnit svým umem, tak děla podprůměrná jídla. Už jsme měli dvakrát kish- to nemusím, pizzu- nejhorší pizza Margarita v mém životě, musaku- to bylo dobré, krutí hamburger- taky dobré, a zbytek jen těstoviny buď s pestem nebo rajčatovou omáčkou, většinou rozvařené, a do nich ještě naházela vařené brambory. Co to je proboha za jídlo? Jestli dnes neudělá něco dobrého na jídlo, tak zítra večer jdu na steak či rybu do restaurace. Na lodi se jí obecně dobře, i když na některých mají přísný rozpočet na jídlo. Když máš ale kuchaře na prd, tak je to na sebevraždu. Jídlo je mnohdy jediná radost ve vytížené sezóně, a tak doufám, že začne vařit pořádně nebo že ji brzy vymění.

Pátek 30/6/2017: Dnes naša kuchařka uvařila velmi malý oběd pro 7 lidí. Řízky, ty jsme mimochodem měli už včera na večeřu, asi 1 mm tenké a tuhé jak kus plastu. Řekla, že jí přišlo, že jich nasmažila hodně. To je sice pravda, ale když je řízek tenký, tak každá osoba sní minimálně tři. K tomu ugrilovala jednu cuketu. Někteří si museli udělat volské oka. Rozvášnilo to velkou diskuzi o jídle mezi posádkou a kapitán si s ní musel promluvit o nedostatečné kvalitě i kvantitě. Dopoledne jsme s Richardem pomáhali Pauline umýt loď z venku. První se na celý deck nastříká voda, pak se vše mydlí, oplachuje a vytírá do sucha. Je to celkem makačka, ale je příjemné být pro změnu venku, i když zrovna dneska je celkem zima a fouká silný vítr. Večer jdu s kapitánem a Pauline na večeřu do města. Dávám si hovězí steak- už mně chyběla nějaká pořádná bílkovina. Po večeři hrajeme kulečník. Porážím Pauline. Pak se vracíme na loď. Kuchařka Barbara ještě nespí a diskutuje se mnou ohledně jídla. Mám chuť na grilované kuře, tak jí říkám, že by na zítřejší oběd mohla koupit dvě kuřátka.